To se tak jednou večer koukám po signálech a čeho si nevšimnu. Je to už víc jak tři roky, co jsem svůj zdejší blog "obohatila" o nějaký příspěvek.

Znáte ty chvíle, kdy se člověk ve své víře cítí otupěle, prázdně? Kdy se nedokáže dostatečně ztišit, aby si v hlavě poskládal myšlenky, natož aby udělal místo těm, které nám mají být vnuknuty? Kdy modlitba není nic víc, než odříkání naučených modliteb a proseb o zlepšení... ale bez hloubky? 

Krize náboženského života. Ta jednou potká každého, říká se. Ale když už to trvá měsíc, rok, dva? Co s tím? Jak se "probudit"? Jak se zastavit a udělat Pánu Bohu ve svém životě opět místo? 

Jednu takovou obrovskou odpověď jsem dostala na Katolické charismatické konferenci v Brně, která mě zasáhla opravdu do srdce. Tam jsem dostala spoustu námětů k zamyšlení a byla jsem si jistá, že je to nový začátek. Omyl. Nadšení vydrželo týden, dva. Přestože to byla neuvěřitelně silná akce, nedokázala jsem ji využít ke změně svého života. Zklamání. 


A pak přišlo setkání mládeže ve Žďáru, kdy jsem si poprvé pořádně uvědomila, jaká změna se se mnou za ty dva (či kolik) roky opravdu stala.
Kam se poděl neustálý optimismus pramenící z pokoje a harmonie, kterou jsem mezi sebou a Bohem cítila? Kde je ten krásný, blízký vztah? Jak se ze mě do prkýnka stala unaříkaná stresařka? 

Plně mě zasáhlo, když jsem si uvědomila, že jsem přesně taková, jaká jsem nikdy být nechtěla, čemu jsem se vždycky bránila a proti čemu jsem bojovala. Chtěla jsem mít v sobě tolik radosti, že jí bude dost i pro ostatní. Kdysi se mi to, aspoň myslím, dařilo, tak proč ne teď? 

Ránu do černého tomu dala Katka Lachmannová na své přednášce o lenosti (Lenost jako parazit). Odpověď na všechny mé otázky je pohodlnost. Je kurnik potřeba "zvédnout ten zádek" (jak říká O. Bogdan) a začít něco dělat!

A proč to sem vlastně píšu, když tento můj příběh zatím nemá žádný šťastný konec?
Možná doufám, že když to vyjádřím slovy a dám to černé na bílé, budu mít větší motivaci vydržet. Možná vás chci poprosit o modlitbu za lidi, kteří právě válčí stejným bojem jako já. A pokud jste na tom třeba i vy podobně, modleme se za sebe navzájem. 
Vždyť, přestože se mi modlitba příliš nedaří, víra v její neuvěřitelnou sílu mě nikdy ani na okamžik neopustila. 
Vím, že je to běh na dlouhou trať, boj na celý život, ale v co můžeme doufat víc, než že se jednou opravdu dočkáme toho happyendu? :))