Letos jsem na festival mládeže do Medjugorje jela s několika osobními záležitostmi, nad kterými jsem chtěla přemýšlet a za které jsem se chtěla modlit. 

Medjugorje vždycky přináší do myšlenek čerstvý vítr :) Jedna myšlenka mě ale zasáhla ze všech úplně nejvíc, i když se zdánlivě vůbec netýkala záležitostí, se kterými jsem do Medjugorje jela.

Když se pohybujete mezi tolika lidmi jako na Mladifestu, jen těžko se ubráníte pozorování lidí, které většinou následuje souzení. 

Kolikrát za život už jsem slyšela, že Bůh má rád každého, že jsme každý jeho dítětem, jeho přítelem a že mu na každém z nás záleží. Nikdy předtím mě to ale neuhodilo do obličeje tolik, jako tentokrát. 

Najednou mě napadlo, co když je ta paní s podivným účesem a plastikou obličeje v Božích očích lepší než já? Co když ten potetovaný týpek s naušnicí v uchu žije líp život ve víře? 

Když vás váš dobrý přítel seznámí se svým kamarádem, už kvůli němu se ho snažíte mít rád. I když třeba jen proto, abyste neztratili dobré přátelství. A co teprve, když jste svému příteli nějak zavázáni. A komu jsme zavázáni víc než Bohu?

Jak si vlastně můžu dovolit posuzovat někoho, kdo může být zcela snadno lepším člověkem než já? 

Říkám tomu "medžugorská facka" - ta člověka aspoň probere. :) :)

Doufám, že teď už si - než nad někým protočím oči v sloup a poklepu si na čelo - tohle uvědomím a že se tak o malý krůček přiblížím k uposlechnutí slov "milujte se navzájem, jako já jsem miloval vás." :)