Uplynulý rok jsem prožila jako na houpačce.
     Zatímco mí kamarádi úspěšně získávali tituly, o které jsme se dlouhé roky snažili, já to nezvládla a čekal mě tak poslední pokus školu úspěšně ukončit. Kdyby nevyšel, čtyři roky života a těžké studijní dřiny by vyšly vniveč. 
     Zatímco mí kamarádi nastupovali na navazující studium, já byla nucena hledat si práci. V oboru, ve kterém je získat práci opravdovým uměním. 
     Zatímco mí kamarádi plánovali svatby a děti, můj vztah po čtyřech letech chození skončil. 
    Zatímco mí kamarádi nacházeli ve všech problémech útěchu v Bohu, já s modlitbou vedla boj.

Přišlo několik impulzů, které můj vztah s Bohem mohly a měly znovu nastartovat. Nakonec úspěšné státnice. Nová práce. Charismatická konference. Samotný rozchod. To dobré, i to špatné. Vydrželo mi to vždycky chvilku. Týden, měsíc. A pak následoval další pád do tiché propasti bez Boha. 

Závěr z toho pro mě plynul jasný. Jak by ti Bůh mohl žehnat stejně jako ostatním, když nejsi schopná mu dát ani kousek ze svého každodenního času. Čím by sis jeho dary a jeho péči zasloužila? Totální rozpad sebevědomí. Ztráta naděje. Strach z toho, že se to nezlepší. Že v sobě nikdy nenajdu sílu, abych se opravdu a trvale vzchopila.

Když jsem pak dostala pozvání, abych se první pátek v měsíci vydala ke svatému Tomáškovi do Brna na večer s komunitou Emmanuel, řekla jsem si, proč ne. Co můžu ztratit, že? Vždycky je naděje, že právě tam se stane něco, co mě osloví a konečně nakopne. Moje máma odtamtud vždy přijížděla nadšená. Každý tam mohl dostat Boží slovo, ze kterého měl žít a čerpat celý další rok.

K této konkrétní části jsem přistupovala dost skepticky. Podobných "rozdávání Slova" už jsem několik zažila a nepamatuji si, že by někdy některé zapadlo do mé situace.

Vytáhla jsem si Slovo a odnesla si ho do lavice. Bylo kratičké, ale okamžitě mě poslalo na kolena.
"Nebojte se! Ať se vaše ruce posílí!"

No není to... pecka? Tak nesmírná úleva! Možná, že Pán Bůh nepotřebuje bezchybné, stoprocentní výkony, které jsem si jako laťku stanovila já sama. Možná mu moje malé krůčky stačí a má radost, že se aspoň snažím. Možná mi tím chtěl říct, že prostě jen musím trénovat. Padat a znovu se zase zvedat. A pokaždé, když se zvednu, budu o něco málo silnější. Hlavně se nevzdávat. 

Nevím, jak dlouho bude moje "probuzení" a znovu získané nadšení trvat tentokrát, ale doufám, že dlouho. Jedno vím jistě. Moje ruce pak budou zase o malý kousek silnější :)