Konečně mám ve víře zase "dobrý období" - měla bych o tom napsat článek na signály, ať na to nezapomínám a podělím se o to s ostatními... 

Tak většinou vždycky začínaly moje pisatelské snahy o životních překážkách a Boží pomoci, se kterou jsem je s větším či menším úspěchem překonávala. 

A teď mám dobré období zase. Dokonce tak dobré, až mám pocit, že se mi v životě dostalo naprosto všeho, o co jsem se snad ani neodvažovala Boha kdy prosit. Cítím se být šťastná. Snad poprvé naprosto a bez výhrad. Bez myšlenek na to, jak by můj život mohl být ještě lepší. Protože to už snad ani nejde. :)
A tenhle stav přisuzuji Božímu vedení, které jsem v posledním půlroce cítila, jak v životě nikdy dřív. Chci být malým svědkem toho, jak nám Bůh prošlapává cestičku ke štěstí, když mu to dovolíme.

Když jsem loni v sprnu po čtyřech letech zvažovala ukončení vztahu, byla jsem srab. Bála jsem se to udělat, protože mě děsila vyhlídka toho, že celý život zůstanu sama. Ve svých čtyřiadvaceti letech už jsem si připadala stará na to hledat nový vztah, od začátku si ho "vypiplávat"... nějakou dobu na něm pracovat. Děsila mě vyhlídka toho, že nikdy nebudu mít děti, nezaložím rodinu, což je mým největším životním snem a cílem.
V té době jsem se hodně modlila. Prosila Boha, aby mi ukázal, co pro mě má v životě přichystáno. A tak jsem dostala sílu udělat v mých očích zatím nejodvážnější krok... prostě jsem skočila do Boží náruče, odevzdala mu svůj život. Skončila vztah, u nějž jsem věděla, že pro mě není tím pravým, i když jsem před tím dlouhou dobu zavírala oči. Zůstala jsem sama, bez práce, zdeptaná nejasnou a nijak optimistickou budoucností...

Ale modlila jsem se dál. Každou modlitbu jsem se snažila zakončit naprostým odevzdáním se do Boží náruče. Nepovažuju to za nijak hrdinské gesto, v té době jsem prostě neměla nic moc co ztratit. Jsem ale přesvědčená, že Pánu stačila i tahle moje troška, protože se na mě začaly sypat "dary shůry".  :)

Prošla jsem spoustou neúspěšných pohovorů na místa, která bych přijala jen z čirého zoufalství, abych nemusela zůstat doma a nedělat nic. V říjnu jsem pak konečně dostala práci. V podstatě mi spadla do klína. Jen tak. Pro mě práce snů. Dělám to, co mě baví a v čem jsem dobrá, mohu-li to tak říct. Ve své práci jsem šťastná. 

Přesto, na podzim jsem šťastná nebyla, protože v mém životě byla pořád velká mezera. Cítila jsem se sama. Mám štěstí, že mám úžasné přátele, kteří mě vždy a všude podrží. Přesto ale mají i svoje životy. A já se tak s tím svým musela porvat sama, smířit se sama se sebou a naučit se sama se sebou žít. 

V prosinci jsem pak byla mámou v podstatě "násilím" dotažena ke sv. Tomáškovi, o čemž už jsem psala v předchozím článku. To jsem ale ještě netušila, co všechno tenhle zdánlivě nepodstatný večer rozpoutá. Jak si Bůh tohle jedno maličké gesto snahy použije tak, aby mě zavedl na cestu, kterou pro mě připravil a na níž najdu štěstí. 

Když jsem článek o tomhle večeru zveřejnila, narazil na něj "jeden kluk". Přečetl si ho, zaujal ho, napsal mi... Začali jsme si psát trochu víc a pak jsme zjistili, že oba máme v únoru v plánu jet na Absolventský Velehrad. On nabídl, že se tam potkáme. Já řekla: "tak jo". :)

Pak přišel Velehrad, na něž jsem vyrazila nervózní jako hrom. Jo, ze seznamování jsem nervózní a je mi špatně.  :D Poslední den stál při mši přede mnou. Ale protože jsem na takový věci "máčka", nikdy bych ho neoslovila jako první. A tak jsem čekala... a On si mě nevšiml. Odjeli jsme domů, aniž bychom se potkali. 

Netrvalo dlouho a napsal znovu. Bylo mu líto, že jsme se nepotkali a pozval mě na kafe. Moje poplašné zařízení se opět uvedlo do pohotovosti a já okamžitě zařadila zpátečku. Dostal nálepku "lovec", která automaticky zadává povel: "pryč!". Pozvání jsem odmítla.

Pak bylo nějakou dobu ticho. Tím pro mě bylo jasno v tom, že mu nešlo jen o skamarádění se, ale o "ulovení" holky. Lovec. Neřešíme.

Uběhly asi tři týdny a zase se ozval. 

Začali jsme si znovu psát. Nakonec nám signálová komunikace nestačila a tak jsme přešli na facebook, na němž jsme se vzájemně "oťukli" víc. A já musela pozměnit svůj názor. Z "lovce" se stal "celkem normální kluk", který se postupně projevil jako "fakt jako dobrej kluk" :)).
A pak mi v podstatě oznámil, že za mnou přijede... Poplaaaach!

Pořád úplně nechápu, jak se stalo, že se tohle první setkání, z něhož mi bylo dva dny dopředu špatně a byla jsem rozklepaná jak ratlík, přetavilo v krásný vztah plný porozumění, které se ničemu nevyrovná...

Bylo mi čerstvých čtyřiadvacet let, byla jsem sama, neměla jsem práci, vysněná budoucnost byla na hony a roky vzdálená...

A teď... pořád ještě je mi čtyřiadvacet - i když už jen tak tak :) - mám skvělou práci a našla jsem spřízněnou duši - nebo teda, ona si našla mě :)
Budoucnosti už se nebojím, ale těším se na ni.

A tak jsou uvedena do praxe slova nedělního evangelia:

"Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova,
můžete prosit, oč chcete, a dostanete to!"

 

Takže... nebojte se prosit, o co chcete, protože Bůh se nijak nezdráhá dělat i v našich obyčejných životech zázraky... :) Jen je třeba být trpělivý, protože jen On ví, kdy je na ně ten správný čas :)