Už to bude skoro dva a půl roku od chvíle, co jsem na svém blogu uveřejnila článek o tom, jak mě Pán Bůh provedl krizí ve vztahu, v práci a tak celkově v životě. (Viz.: https://viky.signaly.cz/1505/proste-a-bude-vam-dano) Článek byl pod vlivem růžových brýlí zamilovanosti ukončen sladce jak cukrová vata :)) 

Tímto dnešním článkem bych chtěla říct, jak to bylo dál. Chci jím povzbudit všechny holky, které jsou takové, jako jsem byla já. Ty, které se bojí budoucnosti. Ty, které si nevěří. Ty, které mají pocit, že ve svém okolí nemají kluka pro sebe. Ty, které se bojí, že zůstanou samy. Ty, které nevěří, že je Bůh k lásce dovede. Ty, které se bojí dát příležitosti šanci, aby nemusely čelit nepříjemným situacím.

Je to bezmála dva a půl roku, co za mnou přijel "lovec ze signálů", kterému jsem se bránila přesně z důvodů, které jsem uvedla. Jak jen teď děkuju, že jsem tenkrát nedovolila strachu, aby nade mnou vyhrál, o co všechno bych byla chudší. :) 

Holky, asi to hodně z vás zná, aspoň pokud jezdíte na akce jako jsou setkání mládeže, duchovní obnovy, Studentské/Absolventské Velehrady a tak dále. Já na tyto akce jezdila spoustu let, vždycky jsme se s holkama sbalily a vyrazily jsme. Vždycky s obavami, že tam zase bude plno "lovců" (rozuměj balících kluků), kteří budou dorážet a chtít se seznamovat. Něco, co nás děsilo a čemu jsme se chtěly za každou cenu vyhnout. Jasně, všechny jsme po lásce toužily, ale chtěly jsme, aby přišla tak nějak spontánně, ne tahle násilně. Budilo to v nás hrůzu a svým způsobem i odpor.

Teď zpětně musím uznat hloupost této naší zaujatosti. Holky, ono to ti kluci vlastně vůbec nemají jednoduchý. Najít si polovičku chce téměř každý. Holka sní o tom, jak ji kluk bude dobývat, jak se jí bude dvořit, jak o ni bude usilovat. Ale vlastně mu ani nedovolí, aby to zkusil. Jo, v tomhle dávám klukům za pravdu, že nás - ženský - není snadný pochopit. :D 

Můj Lukáš to se mnou naštěstí nevzdal a přestože jsem ho jako "lovce" odmítla, nenechal se zastrašit a zkusil to znovu. Teď už 2 roky, 4 měsíce a 11 dnů tvoříme pár. A zbývá přesně 6 dní do dne, kdy náš život před Bohem spojíme v jedno. 

Není to vždycky růžové ani snadné. Pocházíme z odlišných rodin, odlišného prostředí, odlišných zvyklostí. Oba jsme docela palice, takže je někdy kumšt najít kompromis. Přesto po celou dobu našeho vztahu intenzivně cítím Boží vedení, jak nás provází problémy a nejasnostmi, se kterými bychom si sami poradili jen těžko.

Nejjasnějším příkladem toho jsou naše sáhodlouhé debaty o tom, kde zakotvíme náš společný život. Lukáš žil v Prostějově, kde měl dobré zázemí, dobrou práci a nepřeberné možnosti velkého města. Já žila na poklidné jihomoravské vesnici plné dobrosrdečných lidí, rodiny, přátel, živé farnosti. Ani jeden z nás si nedovedl představit, že se toho svého vzdá. Pro Lukáše bylo nepředstavitelné opustit skvělou práci a možnosti města, "zahrabat" se na vesnici, kde se "nic neděje", nejsou možnosti bydlení a hodinu dojídět do práce, kterou vlastně ani moc dělat nechce. Já se zas nedokázala smířit s myšlenkou, že opustím všechny lidi, rodinu, komunitu, farnost, práci a vrhnu se do města, které neznám, kterého se bojím, které je přece jen dost daleko od všeho, co znám, a v jehož nebezpečí bych měla vychovávat svoje děti (celkově mám z měst a jejich morálky větší strach než z vesnice).

Zdálo se to jako bezvýchodná situace, se kterou se nedalo nic moc dělat kromě jediného. Modlit se. A tak jsem to zase "hodila" na Pána Boha, ať nám to vyřeší :D Začala jsem se pomalu smiřovat s myšlenkou, že budu muset skočit do neznáma a všechno známé a milované nechat za sebou. A pak, ani nevím, jak a kdy se to stalo, došel Lukáš s tím, že se dívá po práci v Brně a okolí, začali jsme zjišťovat možnosti bydlení a plánovat život u nás na jihu. Teď už víme, že to bude tady - v mé milované vesnici - kde budeme žít a snad vychovávat svoje děti. Lukáš si tu našel přátele, aktivity, rozumí si s mojí rodinou a snad můžu říct, že to tady má rád. Mohla jsem si přát víc?

Přestože se teď pomalu dostáváme do předsvatebního šílenství, snažím se vždycky zastavit a uvědomit si všechno, co se tenkrát zdálo jako nereálné a přesto to Pán Bůh zařídil. Vždyť mně se snad splnilo všechno :) Jasně, všechno není supr trupr, ale když se neshodneme, jestli dávat dolů nebo nahoru prkýnko, jestli se dívat na český dokument nebo americký sci-fi, jestli je velký problém neházet oblečení všude po zemi, v tom přece tkví ta sranda rozdílnosti, aby nebyla nuda. :)) 

Takže holky, které jste se v mém příběhu třeba našly, dejte klukům šanci a dejte šanci Pánu Bohu, ať k vám toho vašeho může přivést. On fakt ví, co dělá a může se přetrhnout, aby nám pomohl ke štěstí. 

Jistě znáte citát z Bible: Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh.
Já bych to řekla ještě trošku jinak: Kde je Bůh, tam je láska opravdová. 

Přeji Vám všem, ať je Vaše láska opravdová a máte vždycky důvod k radosti :-*