Letošní rok vnímám jako určitý mezník ve svém životě - v červnu oslavím svoje třicáté narozeniny a tak je na místě trochu pozastavení se a zrekapitulování :)

Během těch třiceti let jsem téměř ustavičně žila s pocitem, že na něco čekám. Na to, až budu v životě šťastná, bez nějakých dalších "ale ještě mi chybí...". Upínala jsem se k dalším a dalším věcem a mezníkům, kterých jsem toužila dosáhnout s myšlenkou, že "pak už bude moje štěstí úplné."

Na základní škole jsem vyhlížela úspěšné přijetí na vysněnou střední a doufala, že se mi podaří ji zdárně absolvovat. Pak už přece život bude jednodušší a krásný. Když jsem odmaturovala, vyvstal další cíl - vysoká škola. Přijímačky, každá jednotlivá zkouška, kdy moje studium viselo na posledním tenounkém vlásku, konečná zkouška ve formě státnic, kterou jsem si pro jistotu střihla dvakrát. Pak už ale budu mít konečně titul a život bude klidný a krásný.

No jo, jenomže přišla realita a co s titulem. Vystudováno by bylo, jenže je potřeba to zúročit a najít si dobrou práci. Když se mi podařilo i to, opadl počáteční stres z nového a já do práce začala chodit ráda, zaplavila mě touha po další metě. Bez manželství přece život šťastný být nemůže, říkala jsem si. A tak jsem čekala a čekala, až si mě někdo najde :D A našel. 

Byla jsem šťastná? No jé a jak! :) Jenomže pocit spokojenosti a štěstí kalila další věc. Bydleli jsme totiž v pronajatém bytě, v němž byla budoucnost více než nejistá, na stavbu vlastního domu jsme neměli peníze a na malé vesnici neexistovaly jiné možnosti.

Pak se ovšem opět stal svým způsobem zázrak, protože jsme dostali možnost koupit si v naší obci byt do osobního vlastnictví, což se tady stává, no, nikdy :D K bytu patří obrovská zahrada i garáž, takže nám vlastně nechybí nic a nejsme nijak ukráceni, že nemáme dům. Bingo!

Tak už to je? Dokonalý život? Těžko, když si stejně jako já nedovedete představit šťastný život bez dětí. A tak se nám deset měsíců po svatbě narodil náš chlapeček. A za další rok a půl děvčátko :) Uplynuly tři měsíce a nastal další, běžný den stereotypu na mateřské dovolené. K tomu v karanténě. A během tohoto naprosto všedního dopoledne nastala situace, kdy jsem stála u kuchyňské linky, na kterou svítilo jarní sluníčko, pracovala jsem s krásně vykynutým těstem, vedle mě si v košíku broukala moje dcera a z dětského pokojíčku se ozýval synův smích, jak s ním můj muž dělal blbiny :) A já si v tu chvíli jasně uvědomila, že už na nic nečekám. Že to svoje úplné a dokonalé štěstí žiju právě teď. Každý den plný špinavých plínek, pláče, vyčerpání i dětských úsměvů, jejich smíchu, každé nové dovednosti, kterou se naučí, usínání v objetí manžela a pohledu plného bezpodmínečné lásky, kterým se na mě moje děti dívají. 

Nic víc v tuto chvíli nechci. Jen si co nejvíc užít a zapamatovat tyhle chvíle a dny, kdy je moje - naše rodina spolu a šťastná. Přála bych si, aby tento pocit aspoň jednou v životě poznal každý. ♥ Bohu díky!