5:20 zazvoní budík. Otevřu jedno oko a kliknu na oblíbené tlačítko "odložit". Několikrát opakuji. 

5:40 konečně vylezu z postele. Spáchám hygienu. Uvařím čaj. Vypiju čaj. Vydám se na autobus. Mrznu na zastávce.

6:15 autobus odjíždí. Zavřu oči. Jako vždy se mi nechce vystupovat. Vystoupím a vydám se na kilometr dlouhou procházku do práce. Podivuju se, jak je ráno zase o kus jasnější než včera.  

6:40 dorazím do práce. Fakturuju. Účtuju. Platím. Počítám. Vysvětluju. Radím. Telefonuju. Vyřizuju.

9:00 si uvařím kafe. Fakturuju. Účtuju. Platím. Počítám. Vysvětluju. Radím. Telefonuju. Vyřizuju.

12:00 si dám oběd. Přečtu si u něj jednu kapitolu knížky. Poreferujem si s kolegy, jak se nám dneska daří. Fakturuju. Účtuju. Platím. Počítám. Vysvětluju. Radím. Telefonuju. Vyřizuju.

15:40 odcházím z práce. Vydám se na autobus. Nahřívám se na zastávce. 

16:00 jsem doma. Najím se. Uklidím. Bavím se ve svém hudebním koutku. Odpovím na dopis. Sednu k počítači.

A najednou... je večer. Pomodlím se, vyčistím zuby, jdu spát a myslím na to, že za chvíli zase zazvoní budík... 

 

Znáte ten pocit, že se váš život zacyklil? Že každý den je úplně stejný a nemáte pocit, že naplněný? Takové dny běží, jako když bičem mrská, až to jednoho děsí. A změnit to není úplně jednoduchý. Člověk je tvor líný. Napřed se mu nechce věci měnit. Pak už se mu nechce přemýšlet, jak je měnit. A pak už se mu nechce přemýšlet vůbec. Děsivý. 

Co my ale víme, kolik takových dní nám ještě zbývá? Co když budeme pořád jenom čekat na dny, kdy zažijeme něco jiného, lepšího... a ony nepřijdou? Co když to lepší máme žít právě teď? Co když už třeba nikdy nedostaneme další šanci prožít to, co máme rádi? Co když už si nikdy nepřečteme oblíbenou knížku? Co když už se nikdy nepodíváme do hor? Co když už nikdy nestrávíme odpoledne se svou babičkou? Co když už nikdy nezažijeme východ slunce?

Asi není úplně dobrý hrabat se ve vlastní úzkosti, ale když nás vytrhne z otupení, tak prosím. Takže se ptám. Chceme strávit život doma na židli s myšlenkami na to, že každý den je stejný jako ten předchozí, a i když nás to nebaví, nechce se nám s tím něco dělat... nebo chceme něco víc? 

Předsevzetí do letošní postní doby? Žít.