Buďte světlem světa... předávejte Boží světlo dál...

Už mockrát a při mnoha mších, setkáních a jiných akcích jsme slyšeli tuhle výzvu, která byla nejednou doprovázena předáváním plamene svíčky.

Přesto mě tahle symbolika ještě nikdy neoslovila tolik, jako právě na letošním festivalu v Medjugorji. A stačilo k tomu jedno maličké, drobné, ale nesmírně krásné gesto pozornosti a lásky.

Mnohatisícový dav se ponořil do naprosté tmy, kterou narušoval plamen jediné svíčky vepředu, od které byly postupně odpalovány další, až dokud celý prostor neozařovala mihotavá záře mnoha plamínků.

Jen na jedné lavičce byla tma. Seděla na ní žena a plakala, na rozžíhání svíčky zjevně neměla ani pomyšlení. Nedaleko od ní pak klečela dívka, na které bylo na první pohled vidět, jak intenzivně a radostně celou modlitbu prožívá. Byla ponořená do Boží blízkosti. Ani na chvíli nezaváhala a darovala svoji hořící svíčku plačící ženě. 

Ta se rozplakala ještě intenzivněji, ale tak srdceryvně ženu objala, že začaly plakat obě. Když pak od sebe odstoupily, obě měly tváře mokré od slz, ale usmívaly se. Na plačící ženě šlo vidět tolik vděčnosti!

To všechno pozorovala třetí žena, která té druhé na její místo tiše položila drobnost, kterou si ten den koupila pro sebe. Jako poděkování za krásný a živý příklad toho, co by pro nás mělo být samozřejmostí. Všímat si druhých a neváhat dát jim kousek sebe.

Došlo mi, že se mám ještě hodně co učit. O "svatých" lidech plných dobroty a laskavosti slýcháváme na podobných akcích často. Ale mému srdci byli všichni vzdálení a nedostižní. Ale tahle "obyčejná holka", holka jako já - to je pro mě vzor toho, jaká bych chtěla být. A přitom stačilo tak málo. Darovat úsměv.