Na podzim jsem procházela dost krizovým obdobím a teď jsem se k němu ještě na chvilku vrátila napsáním této krátké řekněmě povídky ze života. V detailech se to liší se skutečností, ale jen v opravdu nepodstatných maličkostech...
Byl jeden z těch mnoha nevlídných, tmavých, větrných, podzimních dnů a já jsem seděla za oknem ujíždějícího vlaku a přemýšlela o svém životě…
Všechno se mi zdálo šedé, pošmourné a smutné jako ten svět za sklem. Měla jsem pocit, že se propadám někam hluboko do temnot a stínů, že se topím v tmavých, bezedných vodách a stejně jako je topící se vděčný za každý doušek vzduchu, tak bych i já byla vděčná za každou radostnou myšlenku.
Zvedl se vítr a rozfoukal hromady ztmavlého, mrtvého listí. Zamrazilo mě. Připadalo mi, že se mnou život jen tak mává jako ten vítr s listím a já nevím kudy kam, ztrácím se sama v sobě a jen přežívám. Z nutnosti. Ze zvyku. Každý den ten samý děj, každý den ten samý stereotyp. Po neklidné noci vstávat do mlhy a deště, několik dlouhých, nekonečných hodin strávit ve školní lavici a pak s nepatrným ulehčením sednout do vlaku a zabořit se hluboko do sedadla.
Toužila jsem po jaru, po novém probuzení. To ale nepřicházelo.
K čemu ten můj život vlastně je? Je k něčemu dobrý? Spěju někam dál, postupuju někam? Jak by vypadal svět, kdyby místo mě byla jen prázdná mezera? Chyběla bych vůbec někomu, kdybych tady nebyla?
Deprese, úzkost, možná i strach?!
Bloudím, hledám, prosím… a najednou přijde zlom!
Šedost světa prořízlo ostré světlo. Skrze husté mraky se prodralo na zem několik slunečních paprsků.
Přes ušmourané okenní sklo jsem zírala na ten zázrak a pak mi to došlo. Bylo to jednoduché, tak prosté, tak jasné a tak blízké… Já jsem nebyla sama! Nikdy jsem nebyla a ani nikdy sama nebudu. Je tu se mnou někdo, kdo mi může a chce rozjasnit celý život, rozjasnit každý všední den. Prozářil mi mysl i srdce a v jeho světle jsem se konečně mohla rozhlédnout kolem sebe.
Uviděla jsem, že můj život vůbec není nějaký nesmyslný ani zbytečný. Poznala jsem, že mám okolo sebe lidi, kteří mě mají rádi a kterým na mě záleží, i když to třeba zrovna nevidím. Poznala jsem, že to, že tu jsem, určitě má nějaký smysl a význam a nemusím vědět přesně jaký, On to ví a On mě vede za ruku dál…
Ticho prořízlo ostré zahvízdání brzdícího vlaku. Usmála jsem se – byla jsem zase doma…
Komentáře
Moc pěkně napsané!<br />
Dík za připomenutí pravých důvodů k životu.<br />
Člověk má opravdu mít naději a oporu v Bohu a v bližních jen si to občas neuvědomuje stává se to pro něj stereotypem!!<br />
Potom se dostává do situací kdy si myslí že jej všichni opustily a vykašlali se na něj!!<br />
to potom takový člověk ze zoufalství udělá spoustu chyb kterých bohužel dřív nebo později lituje!!<br />
Proto přeji Tobě i všem tvým přátelům i mým:) aby jsme měli stále na zřeteli ,,Kristův kříž" symbol oběti za nás a pro naší spásu!!<br />
A nakonec přeji všem věrné přátele kteří vás dokážou povzbudit v každé těžké situaci! Q:)
Po přečtení tvého článku vidím, že jsem nebyla sama, kdo prožíval těžké a neradostné chvilky!!děkuju za něj:))<br />
U mě už sluníčko Boží taky rozprášilo všechny mraky/i díky přátelům/ a když se dívám zpátky, opět tyto chmurné dny měly v mém životě důležitý význam=))
Moc pěkné, milé, povzbudivé. I na mne přichází kratší či delší období smutku, pochybností. Je moc fajn vidět, jak to prožívá někdo jiný. A že to taky prožívá. Že v tom prostě nejsme sami.
Ahoj, moc vám děkuju. Taky mě těší a povzbuzuje, že v tom nejsem sama...a Eldo32 (:-D) souhlasím s tebou, že i ty špatný chvilky přispěly k tomu, abychom se zase posunuly o krůček dál...
Ahoj Viky ;-) Víš, takový Ti sebejistí, které nic netíží a nepřemýšlí,nepochybují ti, kteří jsou hned se vším hotovi, to taky není, myslím, dobrý. Proto se připojuji k ostatním. Taky sem měl jedno chmurnější období, pak zase hodně veselé a radostné atd... :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.