Bylo nedělní ráno a u hlavy mi zazvonil budík. S nechutí jsem ho zaklapla. Včera jsem šla spát později, než je u mě zvykem a tak teď, přestože není až tak brzo, se mi strašně, ale strašně nechtělo vstávat. Ale musela jsem, protože zanedlouho začínala mše svatá.

            Napadlo mě, jak dobře se mají ti, co do kostela vstávat nemusí a můžou spát třeba až do oběda. Otráveně jsem tedy vstala z postele, ale uběhlo několik málo minut, úplně jsem se probrala a bylo mi zase dobře a na mši jsem šla v pohodě a s radostí.

            Až později se mi ta myšlenka znovu vrátila a já se nad ní zamyslela trochu víc. Co tedy mají nevěřící navíc oproti nám? Mají o trochu více času, nemusí se žádným způsobem omezovat, v podstatě si můžou dělat, co se jim zlíbí a nikomu se za to nemusí zodpovídat.

No a co máme naopak my? Máme úžasnou oporu, na kterou se můžeme kdykoliv spolehnout.

Občas, když si třeba pustím zprávy nebo přečtu noviny, si říkám, že nemít Boha, tak se asi zblázním. Vidím tu spoustu násilí, nouze, pohrom a neštěstí, které jsou všude ve světě, čím dál tím častěji a čím dál tím blíž i nám a ptám se, pro co vlastně žijí lidé, kteří nevěří, že bude něco dál? Jak můžou žít jen tak bez naděje a cíle a neupadnut v totální zoufalství?

Pak už se vlastně ani moc nedivím, že okolo nás stále přibývá lidí, kteří se jenom „užívají života“ ve formě drog, alkoholu a nespoutaného veselí bez zábran. A z toho vznikají další a další problémy – závislosti, vraždy, násilí…

            Poslední dobou ve mně sílí pocit, že se celý svět hroutí a blíží se k brzkému zániku. A tak říkám jenom:

„Pane Bože, tolik ti děkuji, že patřím mezi Tvoje děti a nemusím se bát smrti a toho, že až všechno okolo mě skončí, zbude tu jen tma a prázdno, ale že my v Tobě budeme žít dál…“