V životě se střídají radostná období nahoře s obdobími, kdy si připadáme hluboko v depresi.

Prožívala jsem zase jedno ze svých „spodních“ období. Potřebovala jsem najít svoje místo, svoji jistotu. Bylo mi tak všelijak. Bojovala jsem s jedním ze svých velkých hříchů, a že to nebyl lehkej boj. Upřímně řečeno, docela jsem se v tom topila a bylo to čím dál tím horší. Hlavně a především kvůli tomu jsem se cítila tak mizerně. Nevěděla jsem, co mám dělat. A pak svitla naděje – začali jsme plánovat cestu na festival mládeže v Medjugorji.

Upínala jsem se k tomu a vůbec jsem nepochybovala o tom, že se tam něco stane. Že se něco změní. Spoléhala jsem na to. Jednou ta změna musí přijít a kde jinde než právě tam.

Jela jsem tam s partou skvělých lidiček a naprosto jsme si to užívali. Bylo mi skvěle, ale přesto jsem pořád čekala na ten zlom. A ono se nic nedělo.

Nastal den, kdy jsme měli být přítomní u zjevení Panny Marie. Doufala jsem, hodně jsem doufala, že když Panna Maria přijde tak blízko, tak se mnou něco provede. Opravdu jsem tomu věřila. Prodrali jsme se těmi davy lidí, posedali na kameny a čekali při modlitbě růžence. V duchu jsem si připravovala slova modlitby, kterou jsem Panně Marii chtěla přednést.

Najednou se všichni lidé začali otáčet ke Slunci a nadšeně vykřikovat. Samozřejmě jsem se otočila taky, ale neviděla jsem nic zvláštního, navíc mi ve výhledu na Slunce bránil strom. Lidé vykřikovali, že se Slunce točí, že se zvětšuje, že putuje po obloze… Já jsem nic z toho neviděla. A najednou se všichni začali zvedat a odcházet.

Zalil mě neuvěřitelný pocit zklamání – nic se nestalo. Panna Maria se zjevila několik metrů ode mě a já o tom ani nevěděla, protože jsem upřeně a zbytečně zírala do Slunce. Ani jsem nestačila vyslovit svoji prosebnou modlitbu. Nestihla jsem nic.

Všichni byli tak nadšení tím, co viděli, a já si kladla otázku: „Proč ne já?“ Tak strašně moc jsem chtěla patřit mezi ty lidi, kteří viděli zázrak. Chtěla jsem, aby zasáhl i do mého života. Na kratičký okamžik mě dokonce napadlo, že už je to se mnou tak zlý, že se na mě Bůh vykašlal, ale tu myšlenku jsem zase rychle zahnala. Věděla jsem, co musím udělat. A tak jsem zažila, pro mě, dosud nejkrásnější zpověď svého života.

Po svátosti smíření se mi nesmírně ulevilo – spadl ze mě obrovský balvan, ale přesto… pořád jsem si nebyla sama sebou jistá. Pořád mi něco chybělo. Pořád ve mně hlodal červíček pochybností – jo, teď je to sice super, ale co za pár dní? Co za pár týdnů a měsíců? Bude to opravdu dobrý?

A pak se stal ten největší zázrak – dostala jsem odpověď. Jeden kamarád mi tam na mobil poslal jednu písničku (za to mu patří obrovský dík). Obvyklá věc, která se děje denně. Ta písnička byla moc hezká, měla příjemnou melodii, skvělé zpracování, zkrátka se mi líbila. Ze začátku jsem ani tak moc nevěnovala pozornost textu, protože ta melodie a sborový zpěv byl fascinující, ale na několik dalších poslechů mi to došlo a já si ji vzala za svou. Řekla jsem si, že podle té písničky chci žít.

No… nevím nakolik se mi to zatím daří, ale je mi jasný, že je to běh na dlouhou trať. Od té doby ji mám nastavenou jako melodii budíku, aby mi každé ráno připomněla, co jsem si tenkrát v Medjugorji slíbila. Ta písnička mi dala motivaci, stala se pro mě výzvou a stala se záchranným kruhem, protože vždycky, když přijde něco špatnýho, nějaká slabá chvilka, si vybavím to její: „For as long as I shall live, I will testify to love…“ a vím, že stojí za to se snažit.

A pak, poslední podvečer před odjezdem z Medžu, jako by Pán Bůh chtěl moje rozhodnutí potvrdit, jsem i já viděla „zázračné sluníčko“.

A ten večer se pro mě stal velkou oslavou radosti. Radost ve mně korespondovala s ohňostrojem, hudbou, tancem a smíchem, kterého tam bylo všude plno. Na takové dny, jako byl tenhle se prostě nezapomíná… J