"

"Pane Ježíši, Ty dobře víš, jak dlouho už se cítím odtržená od Tvé blízkosti. Ztratila jsem Tě. A cítím to. Cítím, že v mém životě teď chybí něco důležitého..."

"Pane Ježíši, děkuji Ti za obrovskou milost, kterou jsi mi dal. Teď už vím, že nejsem sama, že jsem Ti blízko. Že stojíš stále vedle mě a podpíráš mě svojí silou. Že jsi mi odpustil všechno to, čím jsem ublížila nejen Tobě, ale i sobě. Všechno to, co mě na dlouho zahnal daleko od Tebe. Teď jsem Tvoje dítě, které opatruješ a strážíš na každém kroku. Děkuji Ti za nový začátek."


Devět týdnů. Tolik uplynulo mezi těmito dvěma modlitbami. Devět týdnů intenzivní modlitby a stejně tak intenzivních vnitřních soubojů. Devět týdnů plných krásných svědectví a zoufalé snahy o to, se přiblížit Bohu. Devět týdnů charismatické obnovy v Duchu svatém.

Na začátku bylo zoufalství. Už jsem nevěděla, co se sebou dělat. Byla jsem ve stavu totální odloučenosti od Boha. Stavu samoty, kdy jsem pomalu vzdávala veškerou snahu o nápravu. To vše kvůli jednomu hříchu. Kvůli slabosti ve chvílích pokušení. Totální separace od Boha, abych nemusela byť jen myslet na to, že můj život opravdu není v pořádku a je zapotřebí s ním něco dělat. Abych se nemusela měnit...

První dny obnovy byly rozhodující. Přišlo odhodlání svůj život změnit. Odhodlání odstranit ze svého života hřích a opět tak udělat místo Bohu. Odhodlání přijmout Boží poslání. Odhodlání opět se odevzdat do Jeho náruče. Přímo drtivá touha pocítit štěstí, jaké zná jen ten, kdo už pocítil Boží blízkost. Touha po tom sloužit Bohu, ne ďáblu.

Následovalo období usilovných modliteb o sílu. Sílu vytrvat v odhodlání, sílu měnit. Sílu dokázat se otevřít...
Doprovázela mě prostá modlitba: "Můžu bojovat s těmi, kdo stojí proti Tobě. Ale ne sama. Prosím, buď se mnou, buď se mnou." 
Skrze Boží slovo, nad kterým jsme měli každý den rozjímat, mi Bůh posílal přísliby toho, že mi opravdu pomůže. 

Následoval další pád následovaný úpěnlivou prosbou o posilu. Byl to boj. Doslova. Opakovaný boj, který se mi nedařilo vyhrávat, ale nějak jsem vždy dostala sílu se o to dál snažit. 

Během následujících týdnů jsem potvrdila pravidlo, že zlo se snadno nevzdává. Naštěstí jsem se nevzdávala ani já a dokázala jsem modlit usilovněji, než jsem si během posledních měsíců myslela, že jsem vůbec schopná. 

Někdy během třetího týdne - přestože můj problém s odtržením od Boha nebyl zdaleka vyřešen - jsem v sobě pocítila i jinou touhu. Chtěla jsem být svědkem ostatním. To ovšem bez jistoty Boží blízkosti dost dobře nejde. A tak jsem svou modlitbu obohatila o další jednoduchou prosbu: "Pane, dej mi pevnou víru, abych mohla rozdávat světlo." Toužila jsem zcela odevzdat svůj život do Božích rukou. Nechat se jím vést. To ale nebylo jen tak.

Myšlenky, touhy a prosby se začaly pomalu kupit a moje hlava jimi začala pomalu přetékat. Touha po uzdravení od hříchu, touha po Boží blízkosti, touha po schopnosti svědčit a sloužit, touha po absolutním odevzdání se, touha žít tak, abych se jednou nemusela bát umřít...

A potom přišel druhý den pátého týdne obnovy. Den, kdy si každý z nás mohl vykonat životní zpověď. Zpověď, při které jsme s knězem mohli mluvit o čemkoliv, jak dlouho jsme jenom potřebovali. Beze spěchu.

V tom okmažiku šlo veškeré zbytečné přemýšlení a přehlcování hlavy stranou. Prostě to šlo cítit. Bůh mi odpustil. Všechno. Bez výjimek. Dal mi šanci začít znovu. A já věděla, že tuhle šanci už nesmím zahodit, pokud se nechci v tom bahně hrabat celý život.

Dneska je to skoro měsíc od toho dne a já jsem pokušení nepodlehla. Pokud vám to přijde jako nic, pro mě je výhrou každý jednotlivý den, kdy svůj boj s pokušením vyhraju. 

Přestože bylo po zpovědi a já cítila odpuštění, pořád nepřicházeli ten klid a radost, jaké jsem čekala. Nebyla jsem si sama sebou jistá. Bála jsem se, že to nedokážu. Zase.

Potom jsme se začali připravovat na přímluvnou modlitbu za seslání darů Ducha svatého, která se měla uskutečnit o dva týdny později. A to bylo ONO. 

Ještě nevím, jestli jsem dostala dar, který mi má nějak pomáhat ve službě ostatním. Vím ale, co jsem dostala. Dar neuvěřitelného pokoje, dar radosti, dar jistoty. Během tohoto jediného večera a následujících posledních dvou týdnů obnovy byly všechny pochybnosti pryč. 

Teď už věřím, že jsem Bohu opravdu blízko a na nic nejsem sama. Je tu se mnou. Už se nemám čeho bát.
Zbývá jediné - vydržet. Nezpohodlnět, nevzdát to, nezahodit znovu ten parádní pocit, který přináší Boží blízkost. To asi slovy popsat prostě nejde...

 

Tímto svým svědectvím bych vás chtěla povzbudit. Vás všechny, kteří se cítíte od Boha daleko. Z jakýchkoliv důvodů. Nevzdávejte se! Nikdy není pozdě a nikdy není tak zle, aby jste to s Bohem nedokázali dát zase do pořádku. Chce to jen chtít a modlit se. Protože v modlitbě je největší síla, kterou máme. A teď už to vím... 
Jestli tohle moje svědectví povzbudí byť jen jediného člověka, mělo to smysl! :)

Požehnané prožití Velikonoc vám všem. +